Původně jsem měl již delší dobu rozepsanou recenzi na předchůdce tohoto alba, ale po poslechu aktuálního materiálu jsem si řekl: „Ne. Recenze na EP „Stratospherics“ zůstane nedokončená a nezveřejněná, neboť by vám jen kazila dojem.“ Současná tvář tohoto dvoučlenného postrockového komba se zbavila ohyzdného pubescentního akné a připitoměného nedomrlého výrazu. „Palingenesia“ je minimálně o úroveň výš po všech stránkách než předchozí tvorba. Aranže, atmosféra, nápady zvuk, vše je dál. Jako by mezi těmi dvěma materiály nebylo jen pár měsíců času, ale celé dlouhé evoluční období.
A jaký obsah je vlastně na albu polepeném podivným slovem se silným filosoficko-duchovním podtextem zaznamenán? Jádro KHUDY je uloženo hluboko v postrockovém rašeliništi, ve kterém se duo z britského Leedsu potápí pro zapomenuté melancholické krásy žánru zaplavené hnijící zeminou. Více než kdykoliv jindy jsou patrné mathrockové tendence kapely, které prosvítají přes repetitivní kytarové smyčky, jenž rozhodně stojí za to více zkoumat. Ačkoliv jsou v KHUDĚ jen dva hudebníci, díky vrstvení motivů, které na sebe kytarista Tom Brooke skládá, nepůsobí tvorba Britů nikterak prázdně nebo neúplně, neboť po většinu času hrají dvě (a více) vrstvy kytar na sobě.
„Palingenesia“ v sobě integruje dva protichůdné pocitové principy, které se neustále mezi sebou požírají a znovuzrozují. Dlouhé instrumentální plochy mají v první řadě relaxační charakter, ale současně vás podprahově podivným způsobem zneklidňují. Celé album je nasáklé podivuhodnou existenční nejistotou, která si libuje v melancholických zákoutích, ale přesto má tento znervózňující prvek návykový charakter. Pokud máte chuť na volně plynoucí instrumentální hudbu, která vám do uší chrstne bohatou dávku kytarové podivnosti, je KHUDA tou pravou volbou.